„Pod těmito vlivy autor hledá na konci 80. let pro svou práci nový směr. Odráží to i kresby z té doby, které fixují nejrůznější představy. Objevuje se motiv nádoby a prvek tekutiny, plynutí, narušování pevného tvaru, pro sochaře vlastně dost nepřípadný. Expresivní sochařský tvar prací s technicistní tématikou střídají neosobní zjednodušující formy. (…)
Toto vrstvení odkazů a využívání obrazů uložených v historické paměti dává Sobotkově osobnímu přemítání zakotvení v obecnějších významech předávaných známou řečí sdílených kulturních signálů. Ukazuje to na stopy postmodernistického názoru s jeho ohlížením za historií umění a s jeho skepsí vůči privilegovanému autorskému “já” a subjektivní expresi. Nepřímé vyjádření oklikou přes útržky povědomých symbolů a příběhů se v té době objevuje i u dalších generačně spřízněných autorů (např. Nikl, Róna, Gabriel) a jakoby mělo dovést zpět k dorozumění a navázat na přerušenou komunikaci mezi umělcem a divákem, která se zkomplikovala v náročnosti modernistických konceptů.“
(Hana Fadingerová, z textu katalogu Skororetro, 2015)
Foto: Martin Vybíral, Libor Teplý a archiv autora
